středa 3. února 2016

Ďábel vězí v detailu



 Každý fotograf to zná. Jdete si jen tak přírodou, městem nebo po ZOO a fotíte. Jeden námět už máte nafoceným, tak se šouráte dál a koukáte kolem, jestli ještě není něco na focení. Aparát po chvilce raději dáte do pouzdra, protože vám v ruce překáží, případně na něho prší. A pouzdro buď nezapnete a riskujete tak vypadnutí relativně drahého aparátu při přelézání nějakých překážek nebo naopak zapnete. V tom druhém případě je téměř jisté, že se do minuty objeví cosi zajímavého, co by bylo záhodno zvěčnit. 

Rozepnete dva zipy, tasíte a  -  a situace zmizí, vážka  odletí, bezďák vás zaregistruje a jde si k vám pro almužnu nebo se jen změní světlo. Takže šup s přístrojem zpátky do brašny a hra začíná znova. 



    Tohle dilema jsem řešil snad tisíckrát a nebavilo mě to. Taky jsem uvažoval, kolikrát se zip dá použít, než se pokazí. A vymyslel jsem popruh na konci s neodymovým magnetem , který by provizorně víko pouzdra zajistil. I ve volné chvíli jsem vysoustružil hliníková pouzdérka, aby se dal jeden neodym dobře přidělat na popruh a druhý na víko brašny. Až jsem po více než hodině soustružení ze zbytečků hliníku ty čtyři kousky udělal, dostal jsem daleko lepší nápad. Takové pachole na víku  a smyčka z kloboukové gumy. Takže jsem použil další zbytky hliníkové tyče a vyrobil dvě pacholata. Ty byly hned, protože nebylo třeba moc dodržovat rozměry, jen závit M3 dovnitř. K tomu podložku z druhé strany, aby se pachole nekácelo a guma nesklouzávala. 




   Jenže problém - i ve víku je pěna, aby se aparát například při pádu z Gerlachovky nerozbil hned, ale až po chvíli. Když jsem pacholíčka přišrouboval do víčka, zjistil jsem, že se do pěny dost nehezky zabořil a taky, že se při trochu napnutější gumě kácí. Takže další den jsem vyrobil z odpadu hliníkového plechu 1 mm dvě kolečka - jedno shora a druhé zevnitř. To celé dvakrát, nosím sebou dva aparáty, většinou na střídačku. Gumičky jsem měl doma dost, používám ji při výrobě a opravách gumových klecí pro odhlučnění mikrofonů a tady je výsledek. 










A až ten můj "vynález" prověřím v praxi, doplním první zkušenosti. 
A taky jak jsem dopadl při výrobě drátěného rychlozaměřovače na hmyzáky.

19 komentářů:

  1. Mám brašnu zapínací na zip s překlopem na přezku. V pohotovosti mám rozepnuto a jen překlopeno na popruhový rychlouzávěr. Tasení je rychlé. Pouzdro pro kompakt mám jen rychlouzávěr. Doporučuju přišít popruh s tímto.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky by to šlo, jenom je nemožné nějak esteticky přišít popruh. Je tam skoro centimetr pěny. Muselo by se to rozpárat, přišít na horní vrstvu a zase sešít. Jsem moc línej. Gumička přes pijónka se (po jednom výletu) docela osvědčila. Nechám zatím tak.

      Vymazat
    2. Kocoure, popruh také nesmíš přišívat doma sám, nemáš-li na to pořádně silný šicí stroj. Když to jeden dělá velkou jehlou a kleštěmi, je to zdlouhavé a výsledek zpravidla nevypadá zrovna pohledně. Chodím s takovými záležitostmi do opraven oděvů a bot, mám ve městě dvě o kterých vím, že jsou tam šikovní, popíšu jim, co potřebuji a oni to pro mě udělají. Za slušnou cenu a mnohem líp, než kdybych to dělal já sám ručně, bez stroje.

      Co se brašen týče, praktické mi připadají ty od Lowepro, když se to dá zaplatit, většinou mám po problému. Když ne hledám jinde něco jiného. Do úprav se pouštím teprve až když mám pocit, že to jinak nevyřeším.

      Vymazat
    3. Draku, já mám šlapací šicí stroj SINGER, není pro něj problém prošít tři běžné kůže. Ale problém je v tom, že když je brašna s 8 mm pěnou pevně prošitá, zaboří se to do té pěny a nevypadá to hezky. (Viz malý obrázek bez horní podložky.) Funkční to je - ale já navíc chci, aby to vypadalo profesionálně. A to právě znamená rozebrat/rozpárat a pak znova sešít. V nouzi dělám i to, ale je to pracné. Solidní brašnářství tu není, samé ty rychloopravny, kde jsem jim musel vysvětlovat, jak se co dělá. Vzhledem k mé profesi je to trochu trapné.
      Ale stejně - už to je vyřešené. [;>)

      Už jsem byl fotit i se zrcadlovkou a je to docela funkční a pohodlné. Na větší focení mám "fotobatoh", tam mi vejde i flaška s vodou. Na ještě větší zakázky nosím (vozím) hliníkový kufr. Tam mi vejdou i světla. A svačina.

      Vymazat
    4. Nejspíš mám velkou kliku, že žiji ve městě, kde se ještě aspoň z části zachovaly nějaké funkční služby a řemeslníci, co pořád ještě navzdory debilisaci školsví a všeho kolem pořád ještě neco umí :-)

      Vymazat
  2. KOCOURE,šlapací šicí stroj SINGER, není pro něj problém prošít tři běžné kůže. Ale problém je v tom, že když je brašna s 8 mm pěnou pevně prošitá, zaboří se to do té pěny a nevypadá to hezky.
    Nejen přístroje využívající expandující hořící plyny vyžadují určitou odbornost, kupodivu i ten SINGER, doporučuji povolit vrchní nit (na boku stroje pod šroubem přítlaku čoč. podložek tak až dojde k částečnému protažení stehu směrem k líci, je třeba "pokoušet" až!
    4P švadleni.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za radu,
      ale už jsem ji znal - znám, regulátor tahu běžně používám, když přecházím třeba ze silonu na režnou nit. Nebo z látky na kůži. Učil jsem se tuhle nádhernou mašinu (SINGER) ovládat, když mi bylo cca 7 - 8 roků a to se jaksepatří zadře pod kůži.
      Povolená vrchní nit sice zabrání stlačení pěny, ale věc pak není pevně přišitá. Chtělo by to experiment - ale na to je brašna za bezmála tisícovku trochu drahá.
      No nic, už je to vyřešeno, funguje to, ale před další nutností úprav vyzkouším i tu "povolenou nit".

      Vymazat
  3. Něco z, no pravěk to není:
    http://www.analogue.cz/
    A je to v Praze, nežene.Sám mám dosud F II A RUSKEJ "zenit" a je v něm ORWO 200 asi 10 obr, asi ho nechám vyvolat i když si nepamatuju co jsem vyblejsk.
    4P

    OdpovědětVymazat
  4. Tenhle sortiment je pro snoby, milý EK.
    Mizerné aparáty za velké peníze. Špatně použitelné (nepoužitelné), ale PRUDCE "ORIGINÁLNÍ".
    Za snobárnu se dá utratit neomezené množství peněz.

    Hifisti by mohli povídat... [;>)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Hifisti by mohli povídat...."
      Abych si to nevysvětlil jako něco proti něčemu...
      Nebylo to proti mému Duálu a spol, že ? ;-)

      Včera prohlížel hromádku časopisů "Československá fotografie".
      Technická kvalita příznačná, obsah většinou intelektuálně klišovitý, převážně z depresivních existenciálních fotek. Dobré dokumenty, svědectví o době. Jestliže někdo isnpirativní, pak Sudek, Všetečka...
      Ale takových pomálu. Akty. Inflace aktů, plné knihy ňader, bradavek, zákoutí a klínů v pózách a stínech. U Škody v knižním oddělení je toho na trakař. Nejhorší je když se vyrazí snaha o "umění". Znám to u sebe. "Umělecká" fotografie, ó hrůza. Fotografie by měla být zajímavá. "Když nemáš co, nevytahuj." Jenže to bych si nezafotil. Stále častěji se mi stává, že sáhnu po aparátu ale nechám toho, protože by to byl jenom nějaký nicneříkající výcvak. Spíš se musím nutit, abych "měl nafoceno" jen z cvičných důvodů. Často se mi stává, že by bylo co, jenže nemám aparát u sebe, nebo nejsem ve správném čase na správném místě. "Tohle by teď bylo nádherné odjinud." Kromě toho, používání více aparátů, každý s jiným ovládáním a vlastnostmi, brání "mít to v ruce". K tomu se člověk musí dopracovat.

      Vymazat
    2. Ano, cvik dělá mistra.
      Teď není problém to zmáčknout. Je to vlastně zadarmo. Ale pak, doma, na velké obrazovce musí zafungovat jedna věc - autocenzura. Už i na kinofilmu jsem se naučil odstřihávat a vyhazovat. Nebylo jiné cesty. I když jsem věděl, že třeba na barevném filmu vyhazuji v několika políčkách oběd v restauraci.

      U digi ke to ještě třeba nafocené probrat podruhé, za několik dní. Protože člověk se dívá na fotku a vidí ji tak, jak scénu/záběr viděl v reálu a nedokáže se zbavit toho, co sice viděl - ale na fotce to prostě vidět není. Třeba zima/vedro/vlhko nebo jiná podobná záležitost. Když to na fotce není, je na "delete". Tahle operace u filmu odpadla, protože většinou jsem se do komory dostal až po těch několika dnech a u barvy i za déle, protože jsem nehodlal konkurovat profesionálním fotolaboratořím a kazetu s filmem jsem ji většinou svěřoval.
      U BW jsem věděl, že si umím negativ vyvolat podle potřeby - divadlo měkce, krajinu jemnozrně atd. U barvy spíš člověk někde nedodržel teplotu a zkazil si celý film. A tak se stříhalo a házelo do koše.
      ===
      Různé aparáty: Běžné snímky dokážu dělat "po hmatu", ruce si pamatují, na co mají sáhnout, aby to bylo podle mých představ. Podle váhy a hledáčku poznám, co mám v ruce a tedy kde které čudlo je. U extrémů si už ale musím nasadit brejle a v noci požít malou baterku - takové věci, jako přepínání ostření nebo vypínání "protitřepací" automatiky u dlouhých časů ze stativu zpaměti neznám.

      Včera tu byla krásná bouřka a blesky bily podle mých představ za fabrikou, která by dělala kulisu. Než jsem si rozložil stativ a popřepínal potřebné, už bylo po ní, blesky bily jinde a těch asi patnáct nanicovatých expozic jsem smazal v bloku. No nic, příště.

      A pak jsou fotky, které udělám, ale mají význam jenom pro mě. Protože vím, kolik mi daly práce - ale není to na nich vidět. Třeba ledňák velký. Klec otočená špatným směrem, slunko svítí na pletivo, které je pak vidět, pták nejraději sedí vysoko, takže za ním je okno vnitřní voliéry, ve kterém se odráží obloha nebo za ním svítí zářivka. Nebo sedí na větvi a vypadá jako vycpaný.Tři použitelné snímky jsou z několika dní strávených u ledňáků: ráno, v poledne, večer. Odhaduji, že na jeden použitelný obrázek jsem potřebovat asi tak deset hodin poskakování.
      Nebo šelmička zvaná jaguarundi. Přes sklo se nedá, na keře a na fotografa svítí slunko a je tedy vidět v odrazu, k mřížím se musí člověk dostat přes zákaz a vylézt na balvany, zdobně pohozené kolem klece (a hlídat, aby se tam neobjevila nerudná ošetřovatelka, která mi zase bude číst levity, že zase šlapu, kam nemám), pozadí je na prd, na zdi jsou vidět stíny od mříží, ale hlavně - ty kočky jsou těžcí neurotici. Pořád si něco brblají pod fousy a běhají po výběhu jako šílené. Nepravidelně. Nakomponovat a zaostřit je spíše otázka náhody než nějaké zkušenosti. Každému, kdo bude tuhle fotečku považovat za obyčejnou jen mohu doporučit, ať udělá taky takovou. Pak pozná, proč jsem na tu fotku tak hrdý. A někdy člověk jen tak jde, vidí, tasí, zmáčkne - a je to tam!!!

      Ale pořád říkám totéž: Foťák je jenom prostředkem ke sdělení. Ať už faktickému nebo o focené věci samé případně o atmosféře. Navíc by to mělo být úhledné a ORIGINÁLNÍ. Ten kdo má nacvičeno a dělá fotky "jako Kuščinskij nebo Sudek nebo..." říkám - proč to děláš? Jenom proto, aby sis dokázal, že to taky zvládneš? To nemá valný význam - takové fotky už přece mockrát proběhly časopisy, knihami, výstavami a netem.
      ===
      Vymysli něco svého, zaujmi publikum. Nebo ho naštvi - jak chceš, jenom nenudit.
      ===
      Co se týče technické nekvality: Pokud zrno nebo neostrost, případně přepaly neruší nebo jsou pro daný motiv "povolené" - třeba šum u akčních fotek v mizerném světle, nevšímám si jich. Nefotí se přece proto, aby fotka byla technicky (a kompozičně) dokonalá, ale aby něco divákovi řekla. Vzbudila nějaký pocit.

      Jinak ho opravdu raději nechej zastrčený. [;>)

      Vymazat
    3. Jo a proti Dualu to nebylo.
      Pravý HIFI-sta totiž nikdy neposlouchá na svém aparátu hudbu. Přece si ho nebude opotřebovávat. A není tak kvalitní nahrávka, aby si zasloužila být poctěna přehráním na jeho aparátu za ...cet tisíc.
      Když už, tak jenom vybrané části, aby se ubezpečil, že jeho basy jsou měkké a něžné a výšky stříbřité, pregnantní, nikoliv však řezavé, o středech nemluvě.
      ===
      Obuvníky řadím spíše mezi "koumátka". To je privilegium těch lidí, kteří se tím neživí. [;>))

      Vymazat
  5. Kocoure, to je hrozné. Docházím k témuž poznání. Z hifismu jsem se vyblízal. Jenže se u mě vyrazil fotismus. To je velmi těžká a obsesívní choroba. Počítání pixelů, zkoumání šumu, všechmožných parametrů, desítky hodin strávených na netu při porovnávání. A jak že mám pořádně fotit, když nemám ještě to či ono. A kdybych měl to či ono, tak to bych fotil. Nebo dokonce kdybych měl "TO" tak bych FOTIL. A tak to pokračuje dál a žádný nový aparát, žádný nový objektiv není hodný mistra, který ve mně dřímá. Být tohle na seznamu uznaných chorob, v psychiatrických léčebnách by museli postavit nové pavilony. Hned vedle pro pavilonů pro politiky. Jenže nezbývá než samoléčba nebo počkat na spontánní odeznění nejtěžší akutní fáze. Ovšem vždy hrozí nové propuknutí choroby z klidového stadia. Zpravidla po uvedení nějakého nového zajímavého aparátu nebo návštěvě fotoobchodu. Nejnebezpečnější jsou předváděcí akce. Tak se vyhrabávám z těch pixelů, šumu, ňader, zákoutí, stínů, plynových lamp, podloubí, soumraků, všeho co bylo nadfoceno tisíckrát a lépe, čeho jsou plné knihovny a šuplata studentských prací. A internet. Kdysi jsem hekal, že nemám čím fotit. A dnes, když mám čím, když mám to po čem se mi dřív ani nesnilo, hekám, že co fotit? Čím víc hledám, tím méně nacházím. Jako bych to tím hledáním, tím vercajkem od sebe odháněl. Nejhorší je, když vezmu brašnu se vší výbavou a vyrazím FOTIT. Vracím se z té hry na FOTOGRAFA s nanejvýš hubeným úlovkem. Stačí abych aparát nechal doma a tu a tam se k focení něco objeví. Jenže nemám čím. V takových případech velmi hekám. Co s tím? Nenapadá mě nic jiného než přestat si hrát na FOTOGRAFA. Neplašit. Jen být připravený až to přijde samo.

    Předevčírem mi z Hongkongu přišel objektiv k tomu malému Samsungu. 9-27mm na pacový snímač, 1:3,5-5,6. Stabilizovaný. Nekup to... Fotismus je úporná choroba.

    OdpovědětVymazat
  6. Jojo, to znám!
    Udělám si čas, vymyslím, co budu fotit - a buď se vyjasní obloha a světlo je tvrdé jako diamant, nebo mi kostel olepí lešením, nebo je ZOO plná mamin s uřvanými dětičkami, nebo začne pršet a bezďáci jsou zalezlí...
    Jdu dělat zvířátka a ony mají nějaký "mandžáre" či co a leží ve stínu a vůbec mě se o mě nezajímají. Mám sebou jenom 400 mm, vylezu ze ZOO, že půjdu domů pěšky a ono je nádherné světlo nad černou Ostravou. Jenže co se čtyřstovkou a bez polarizáku? Tak jsem fotil domovní znamení. A ono se to chytlo. Vzali mi to na magistrátu pro jejich web a dokonce zaplatili. (Mizerně.)

    Ale tohle mě na amatérském focení baví nejvíc. Nemusím nikomu odevzdat v termínu výsledek. Spadne mi do focení chlup - tak toho nechám.

    A nejlepší fotky? Náhoda - a měl jsem náhodou s sebou to, co jsem potřeboval. Být ve správný čas na správném místě a mít správné nářadí.

    "Objektivové údobí" už mám za sebou - zjistil jsem, že objektiv žádnou fotku neudělá.
    Takže objektivů mám plný "fach" ve skříni - a fotím stejně nejčastěji ultrazoomem. Protože má (mimo jiné) dobrý objektiv od Leicy. (Taky šikmooké. Ale hlídají si kvalitu.[;>)

    Objektiv draze koupíš - a pak levně prodáš. A tak oba poháníme světovou ekonomiku...

    OdpovědětVymazat
  7. Ano, lepší mít u sebe univerzální, nijak skvělý, ale dobře použitelný aparát, než nic, za to však ve skříni skvělou zrcadlovku s mnoha objektivy.
    Na tahání mám Fuji X30. A nově Samsung NX mini. Skvěle placatý s širokým 9mm objektivem. Jenže s novým zůmovacím objektivem je kapesní výhoda fuč. Jenže nestabilizovaná devítka je na lecos až moc široká. V tom se ukazuje výhoda výměnných objektivů. Tehhle aparát zajímavě dobře fotí. Těžké to popsat, je "nejedovatý", má profi formát 3:2. Hrozí těžká závislost.

    OdpovědětVymazat
  8. Já mám (před kremací) ještě jednu touhu: Celoformátovou bezzrcadlovku na objektivy od Canonu. Někdy by to chtělo větší čip, mám rád elektronický hledáček (Když je skoro tma, on to vidí - takže je to skoro Bůh) a nemá zrcadlo, na které může padat všeliké svinstvo. A bude lehčí. Zatím jsem takovou nenašel. Ale nikdy neříkej nikdy. [;>) - [;>/ - [;>(

    OdpovědětVymazat
  9. Kocoure, ano, to by bylo rozumné. Elektronický hledáček je úžasný. Za klasický bych ho nevyměnil. Vždyť i u Sony jsem nejprve myslel, že jsem sáhnul po profi zrcadlovce. K neuvěření. A to má jen 1440000 bodů. Pro porovnání jsem vzal Nikon 5300 ve více než dvojnásobné ceně. O dost horší.

    Ovšem tradice je tradice. Předpokládám, že první bezzrcadlovka bude vypadat jako zrcadlovka. I mé Sony vypadá tak jako ostatní "zdradlovky" jako by byl na rollfilm. Tak jako automobily ještě dlouho připomínaly kočáry. Protože profíci fotí zrcadlovkou. Podle foťáku s kapličkou se pozná profík. Je to jako dresscode. Fotit VIP nelze něčím co používá zatracený amatér. Tak jako honorace jezdila a leckterá ještě jezdí, či spíš se nechává vozit automobilem vpředu s grilem a sochou na chladiči.

    Mám cukání ze Sony vyndat polopropustné zrcadlo požírající asi třetinu světla. S tím velkým objektivem jsem si zvykl na ruční ostření. Jenže ostatní objektivy na automat ostří přesně, hlavně u dvoustovky se to hodí. A zrcátko dost chrání snímač před prachem. Co ulpí na zrcátku, není vidět na snímku, a dá se snadno odfouknout. Ano, prý bez zrcátka je nepatrně lepší kresba a kontrast. Plácnul jsem se přes pracky. Abych to nakonec nepotento. Autofokus se hodí.

    OdpovědětVymazat
  10. On ten elektronický hledáček musí mít určité vymyšlenosti, Obuvníku.
    Například možnost si zapnout "funkci závěrky" - t.j. už při namáčknutí mi ukáže, jak asi bude expozičně vypadat obrázek - bez čtení nějakých stupnic pod obrázkem. A druhá fičůra: Když sáhnu na zaostřovací prstenec, objeví se mi střed obrázku v detailu - vlastně ve zvetšení na hranici viditelnosti jednotlivých pixelů. Líp to pak už zaostřit nejde: +/- 1 pixel.
    Pak se obrázek vrátí do normálu - a tam, kde je ostrý přechod mezi detaily se objeví světlemodré lemování - t.j. jest zaostřeno.

    A proč CANON? No protože je mám a nemusel bych kupovat jiné - a prodávat ty staré. Stejně si připadám jako v té pohádce o dědečkovi, který měnil až vyměnil.

    Ale není to jen nemoc fotografů. Takhle se chová třeba můj nástupce v Ústavu. Divím se, že mu na to ty miliony dali. Asi je jako Jan Zlatoústý - já se do toho dění programově nevměšuji.
    Nebo můj švagr, soukromý stolař. Ujíždí na švédských sekyrkách (které vlastně pro práci vůbec nepotřebuje). Má na chalupě sekyrky, které by se asi měly zavírat do trezoru, aby nepřišly k úhoně. A sekat s nimi dřevo? Blbneš? Víš kolik to stálo?
    [;>)

    OdpovědětVymazat
  11. Kocoure, aby hledáček ukazoval jak snímek bude exponován by měla být samozřejmost. U všech foťáků to tak mám.
    Tak ovládaná ostřící lupa by se mi hodila. Mám, ale nutno zmáčknout další tlačítko. Dvoustupňová, pro větší zvětšení zmáčknout ještě jednou. Ovšem zvětšení je v celém hledáčku. Nepříliš pohodlné, ale dá se zvyknout. Velmi užitečná je pomocná indikace ostření zvýrazněnými konturami, mám nastavenou červenou. Po zacvičení dost spolehlivá a rychlá. Techniku se mi daří ovládat lépe. Snad se dostanu i k focení...

    Aktuálně jsem rozpolcený jak židovská víra. Střídám Windows a Linux. Rozdíl jako mezi SUV a sporťákem. Windows toho umí víc, linux míň, za to když už, tak svižně a dobře. Oba systémy mají přednosti i nedostatky. U linuxu mi vadí, že pod ním nespustím Zoner photo studio, pod rozšířením wine nefunguje. Nejsem sám. Tak zkouším fotoeditor GIMP.
    Jak bych oba systémy porovnal.... cítím se jako katolík když přestoupí k protestantům. Linux je neokázalý a puritánský. Možná, že bych byl spokojenější, kdyby nefungoval. Spokojeně bych se vrátil k Windows. Jenže funguje dost dobře na to abych ho zahodil.

    OdpovědětVymazat

Tohle je filiálka Útulny a platí tu stejná pravidla. Až na to, že tu se o politice a podobných věcech bavit nebudeme.