neděle 6. dubna 2014

Jurský park opravdu ožívá! (II)
















  Všechny mechanické detaily, které se daly dopředu vyrobit jsou navyráběny a došlo na nejhorší - na první zkoušky "na prkně" - tedy na prkénku. A neobešlo se to bez překvapení.

sobota 29. března 2014

Vybíral jsem čtečku








   Protože předpokládám, že zájemce o čtečku ví, proč a nač ji chce, jen neví kterou, místo filosofických úvah jestli čtečka nahradí knihu, přecházím rovnou k podstatě. Na jakém principu čtečka funguje, čím se liší od ostatních zobrazovacích zařízení, co od čtečky očekávat a jakou si vybrat?

čtvrtek 27. března 2014

Jurský park ještě žije!





   Když se u nás začala objevovat rozhlasová stereofonie, byl jsem už učeň na slaboproudém  oboru. A o stereofonii se psalo, teoretizovalo a zkoušela se v praxi. Bylo to nové, fascinující. Spolužákův táta hrál jistou dobu na trubku v jednom baru ve Vídni a jako hlavní "úlovek" si z Rakouska přivezl "chasis" stereofonního gramofonu, stavebnici lampového stereozesilovače  a několik desítek stereofonních LP desek.
V jeho bytě v budově Čs. rozhlasu v Ostravě se pak scházeli profesionální muzikanti i rozhlasáci, aby si to kouzlo "prostorového zvuku" mohli poslechnout. Pak se stereo začalo pomaličku prosazovat i v rádiu. 

úterý 11. března 2014

O sekerách, žehličkách a jiných pracovních nástrojích










   Když potřebujete sekeru a nevíte, jakou si koupit, je dobré se zeptat tesaře nebo dřevorubce.  Kdysi se stalo, že ženě definitivně "došla" žehlička ještě z doby socialistické.  I zašla do obchodu, kde ji nabídli spoustu žehliček: s napařováním, bez, s termostatem a všelikými dalšími vymoženostmi. Koupila tedy jednu poměrně drahou a hezkou, kanárkově žlutou  a donesla ji domů. Jenže - jakmile začala žehlit škrobené věci, škrobu se na žehlící ploše velmi zalíbilo, přischl tam a jinak než odbroušením se nehodlal pustit. Když pak časem zčernal, "pouštěl" se zásadně při žehlení věci bílých - třeba ložního prádla nebo košil. Čímž nepravidelně černaly i ony. Vyčistit se to pořádně nedalo.

pátek 28. února 2014

Monopod a kabelová spoušť

   Když jsem předloni skončil plný úvazek  v našem Ústavu a odešel do částečného důchodu, začal jsem více fotit. Konečně jsem měl čas. Koupil jsem si z uškudlených peněz zrcadlovku CANON D7, pár slušných objektivů: jeden na krajinky  a běžné fotky 17-55 mm, na zvířátka teleobjektiv 70-300 mm a makro - objektiv 100 mm na hmyzáky. A zjistil jsem, že to váží dohromady se stativem skoro deset (!) kilo a nedá se to pořád tahat sebou. Dokonce ani ve speciálním batohu ne. 

   Takže po delším váhání jsem si pořídil ještě ultrazoom LUMIX DMC FZ-200 se zoomem ekvivalentu 25 - 600 mm. A umí i makro.  (Pár měsíců předtím jsem podobný ultrazoom věnoval svému synovi, kterému se taky nechtělo vytrvale tahat zrcadlovku. Přece bych si to nevyžadoval nazpět - když jsem blbej...
Jistě, není to ta kvalita half-frame čipu, ale přístroj stál desetinu toho, co CANON a všechny potřebné objektivy. Vejde mi i s pouzdrem do kufříčku, který stále nosím a váží ani ne půl kila. Takže ho nosím pořád a občas, když a něco zajímavého vidím,  i něco vyfotím. Navíc si ho nosím i do ZOO, protože ohnisko 600 mm spolu se světelností 2,8 dávají docela malou hloubku ostrosti a lze tedy "vyzmizíkovat" jednak mříže před klecí a jednak i pozadí výběhů, které taky nebývá moc fotogenické. 

   Jenže je třeba jít s aparátem až těsně k pletivu. A to je problém - aby návštěvníci ZOO - hlavně děti -  nestrkali prsty do klecí a nepřišli k úrazu, jsou před nimi živé ploty nebo hrazení a s aparátem se dokážete přiblížit těsně k pletivu klece jedině zalomený v pase pod úhlem téměř 90°. Po několika minutách, kdy čekáte, až "zvířák" něco udělá, třeba se přestane k vám točit zády nebo vyleze z poza pařezu toho máte dost - záda začínají bolet a radost z focení se rychle vytrácí. 


Pěkná hůlka na procházku. A v té hůlce stativ skryt!  Starý Kocour vyhrál sázku...