Bez Canonu na vážkách

 


  Před dvěma roky jsem ve svých milovaných Sudetech objevil nad bývalým kravínem takzvanou "retenční nádrž", která má zadržovat vodu při náhlých deštích, kterých bývá v Jeseníkách obvykle dost a dost. Docela pěkný počin, spolufinancovaný EU. Při větším dešti se obvykle z údolí valil proud vody a ničil cestou ledacos. I ten kravín.  Sice jsem nepochopil proč to financovala EU a první pokus se navíc hrubě nepovedl, protože stavitelé navršili hráz ze štěrku z blízkého kamenolomu a nádrž byla většinu roku zcela prázdná - štěrk "kupodivu" vodu snadno propouští. Druhý pokus, už financovaný krajem, situaci vylepšil - do štěrku zahrabali silnou gumu - a voda se v nádrži drží. Prostě zázrak! A hned další rok se tam objevilo rákosí, vodoměrky i vážky. Jak to, že jsou tam i malé ryby to ale opravdu nevím.

 

 Vážky jsem tam objevil loni. Nikdy jsem vážky nefotil a závistivě jsem okukoval detailní snímky vážek za letu na webech a výstavách Netušil jsem, jak dokáží na nepředvídatelně klikatě poletujícího hmyzáka nejen zaostřit, ale dokonce  jen zamířit objektiv. Ale když už jsem šel okolo té nádrže, zastavil jsem se a protože tam nějaké vážky byly, zkusil to. Brzy jsem pochopil, že bez automatického ostření teleobjektivu nezvládnu nic a bez sériového snímání se mi za dopoledne podaří trefit nanejvýš dvě rozostřené "stíhačky". A to si musíte předem vysledovat obvyklou trasu jejich "hlídkového letu" za kořistí, jinak nic. Takže celá finta je v kontinuálním automatickém zaostřování, "kulometném" snímání - a následném vymazávání nepovedenců.

   "Povedenců" bývá tak asi dvě až čtyři procenta - podle toho, jaké máte reakce a hlavně štěstí. Takže jsem loni hrdě vyvěsil na dva fotoblogy své úlovky a byl spokojený, protože se líbily. Nejhorší hodnocení jsem sice dostával právě od "hmyzích specialistů" - což ale docela chápu, protože se jim objevila "nekalá konkurence".

   Letos jsem si vzal jen lehkou výbavu - utrazoom LUMIX DMC FZ-1000,  protože i s filtry a náhradními baterkami váží kolem kila. Canon D7 s objektivy, filtry a akumulátory váží osmkrát tolik. Rozdíl v počtu pixelů není zas tak velký a světelnost i ohnisko objektivu je také srovnatelné. A tvrdím, že objektiv má tenhle model ultrazoomů jeden s nejlepších co se kvality týče. 

  Takže jsem jednoho slunného rána vzal brašnu s foťákem, čepičku proti slunci a svačinku a vydal se k nádrži - je to asi tak 40 minut od chalupy. Chvíli jsem studoval letové plány vážek, pak jsem nasadil polarizační filtr - fotil jsem proti slunci, aby byly fotky zajímavější a potřeboval jsem potlačit jasnou vodní hladinu a fotil, když kolem něco podobného vážce proletělo. Jenže nastal problém, z prvních asi padesáti záběrů nabyl ani jeden použitelný. Přitom na sérii záběrů se ostrost zlepšovala a nejlepší byla na posledním, kdy už vážka mizela ze záběru. Do odpoledne jsem nafotil asi 150 záběrů - a všechny jsem následně vymazal při probírce na počítači.  Nebyly prostě dost ostré. Takže jsem si šel udělat oběd a přitom dumal, proč se letos tak nedaří.

 Obden jsem tam zamířil znova - tentokrát na svém novém prskloletu - motorové koloběžce Crosco. Je to sice v zákazu vjezdu, dost do kopce a po mizerné štěrkovité polní cestě, ale tahle věc je homologovaná jako koloběžka s pomocným motorkem čili jako "nemotorové vozidlo" - a jako takové může i do zákazu vjezdu motorových vozidel. Má variátor a lecjaký kopec není pro její motorek 35 ccm problémem.  Takže mě sice pomalu, ale jistě vyvezla až k jezírku. Změnil jsem ve fotoaparátu nastavení ostření na kontinuální, jednozónové a dal rychlé sériové snímání - a pomalu se začalo dařit. Sice jsem musel vymazávat vyložené nepodarky hned, abych se v nich aspoň trochu vyznal (na jeden záběr bylo tak 5 - 8 snímků) a tak jsem spotřeboval dvě baterie za dopoledne, ale z LUMIXU začaly konečně vypadávat použitelné záběry. Když jsem měl nasbíráno, zažal jsem hledat i jiné hmyzáky, ale byl tam jenom pár motýlů které fotí každý (bo su taci šumni) a vodoměrky. Abych je měl opravdu v detailu, musel bych vlézt do vody a to se mi s foťákem moc nechtělo, člověk uklouzne po dně a vyrobí si škody za desetitisíce. Tak jsem to zabalil a "odprděl" si to zpátky na chalupu. 

   Když jsem pak doma promazával úlovky, musel jsem konstatovat, že vodoměrky samy o sobě nejsou moc atraktivní na focení. Je na nich zajímavé snad jen to, jak využívají napětí hladiny k tomu, aby se udržely nad vodou, ale jinak nic. Jenom mě napadlo, že si musí udržovat štíhlou tajli - kdyby ztloustly, asi by se probořily do vody a bůhví, jestli umí plavat.

  K "jezírku" jsem šel ještě jednou s tím, že mám většinu vážek otočených zadkem k objektivu, protože dřív se mi je nepodařilo "zarámovat" t.j. najít v hledáčku a že nafotím nějaké ještě zepředu - ten obličej vážky pestré je docela zajímavě vybarvený. Ale měl jsem smůlu. Tam, kde nikdy nikdo nebyl seděla paní se dvěma psy. Velkým a malým. Velkému psu jsem se nějak nelíbil, tak na mě štěkal jak pominutý, malý foxteriér se zatím ráchal ve vodě. Až velký pes pochopil, že ho nechci ani ukrást a ani nechci zavraždit jeho paničku, tak se mi přitulil k noze a byl smutný, když jsem vstal z lavičky a šel kousek dál. 

   Jen co paní se psy odešla, přišel mladým pár s jiným velkým psem, který se rád koupal a tak brázdil vodu jako zaoceánský parník - a vážky byly bůhvíkde. Nakonec se mladá panička rozhodla také vlézt do vody - nebyl to zas tak marný nápad, "slunko už pralo jak sedlák cepem" - jenže neměla plavky, tak tam vlezla v průhledných kalhotkách v tričku a předvedla "Miss Mokré Tričko". To ovšem nějak rozčílilo jejího přítele, který ji vyhnal z vody a rychle odtáhl dál od toho divného staříka s foťákem, který sice fotil jenom jeho psa - ale co kdyby vyfotil i jeho sexy kočendu, že? Konečně odešli, ale hádali se ještě dvě stě metrů daleko. Být to muslim, asi by ho "tiklo".

  Začal jsem studovat plán hlídkových vážek letů pro dnešní den, když se na cestě objevilo velké terénní auto a v něm dva opravdu rozkošní pánové. Upejpavě se svlékli, vlezli do už pěkně zakalené vody a začali ze v ní nahlas rochnit. To už bylo mě moc a tak jsem lov na vážky pro tentokrát odpískal. Abych nezapomněl - ten pes se jmenoval Buzz jako kosmonaut Aldrin z Apolla 11.  Podobní si tedy moc nebyli, ale prý ho tak pojmenoval její (snad) budoucí tchán. Tedy můj o něco mladší vrstevník. Chápu. 

   Až v městě jsem zjistil, že na jednom obrázku jsem zvěčnil nejen utonulou vosu, ale i jakousi potvoru pod vodou. Zjistil jsem, že se jí říká znakoplavka. Ale šídlo tam nebylo, to bylo MO - mimo obraz. 

A sakra - už je zamčeno. No nic, letím jinam!

   Tak teď přemýšlím o výrobě drátěného rámečku, který by mi umožnil "střílet" hmyzáky od pasu, aniž bych se musel dívat do hledáčku. Takový ten rámeček, který se kdysi používal u nejlevnějších "bakelitových boxů". Jeden zhruba vidí, na co má namířeno, ale současně může sledovat, odkud se blíží "objekt". A když se objeví v rámečku včas vypálit sérii. Mám celou zimu na vymýšlení - upevňovat by to myslím šlo do sáněk pro externí blesk. Bude ale třeba vyřešit jednoduché skládání, aby to vešlo do brašny. 


A jedna stížnost na závěr. 

   Do Sudet jsem naposledy jel hlavně proto, že jsem chtěl fotit Perseidy,. Všechny dny, ktyeré jsem tam letos strávil byla "italská obloha", modrá, prakticky bez mráčku, takže krajiny se dělat nedaly - fotka krajiny s modrou oblohou bez mráčku vypadá jako z katalagu cestovky - tedy poněkud umělohmotně.  V lese bylo sucho, ani muchomůrky nerostly, prameny skoro vysychají, borůvky a maliny se dají sbírat už jako sušené. V Jeseníkách, kde pokaždé prší nejméně tři dny v kuse. 

  V den maxima Perseid se ale kolem čtvrté odpoledne zamračilo a v pět začala bouřka, která trvala do deváté, pak už jenom pršelo. Kolem půlnoci i pršet přestalo, ale mraky na obloze zůstaly. Šel jsem tedy do kanafasu a vstal ve tři ráno. Mraky se už sice rozpouštěly, ale současně s tím se vyjasnila obloha nad východním obzorem. Když slunce vyšlo, už žádné mraky na obloze nebyly. Považuji to od Sv. Petra za hnusnou schválnost a budu si na něj, až se jednou potkám se Stvořitelem, stěžovat. 

   Další noc už byla četnost meteorů malá, viděl jsem tři, tak jsem si z trucu vyfotil Mléčnou dráhu, jen tak bez paralaktické montáže, protože tu jsem minulý den ani nedokončil. Rozhodně s ultrazoomem pořádný snímek oblohy neudělám, ale to, že se mi nepodařilo nafotit Perseidy mě zas tak moc neničí - na tom obrázky by přibyly jen takové bílém čárky. Na astro-webech je těch fotek fůra a daleko lepších, než bych je dokázal udělat já. 

Nejplacatější zmije, jako jsem kdy viděl a fotil.
Strašná smrt - být zaválcován do horkého asfaltu.

Poznámka - fotky se dají rozkliknout.