Jurský park ještě žije!

   Když se u nás začala objevovat rozhlasová stereofonie, byl jsem už učeň na slaboproudém  oboru. A o stereofonii se psalo, teoretizovalo a zkoušela se v praxi. Bylo to nové, fascinující. Spolužákův táta hrál jistou dobu na trubku v jednom baru ve Vídni a jako hlavní "úlovek" si z Rakouska přivezl "chasis" stereofonního gramofonu, stavebnici lampového stereozesilovače  a několik desítek stereofonních LP desek.

V jeho bytě v budově Čs. rozhlasu v Ostravě se pak scházeli profesionální muzikanti i rozhlasáci, aby si to kouzlo "prostorového zvuku" mohli poslechnout. Pak se stereo začalo pomaličku prosazovat i v rádiu. 

 Mantovani a jeho "Orchestr tisíce houslí..."  

Zdeněk Vaníček píše:   První pravidelné stereofonní vysílání na světě bylo zahájeno v USA v roce 1961, jako druhý stát následovala Kanada v roce 1966. Evropské západní státy začaly postupně vysílat stereofonně od roku 1966. 

   V roce 1965. let proběhla v Československé televizi ve spolupráci s Československým rozhlasem předváděcí akce pro veřejnost způsobem, kdy jeden kanál byl reprodukován televizorem a současně druhý kanál rozhlasovým přijímačem. Lidé tenkrát stěhovali nábytek podle pokynů z televize v očekávání nevšedního zážitku. Uvědomíme-li si, že tehdejší rozhlasové přijímače měly reproduktor směřující většinou dopředu, ale televizory měly reproduktor na levém boku, zcela odlišné přenosové vlastnosti obou kanálů o fázování reproduktorů ani nemluvě, tak správný stereofonní efekt byl spíše dílem náhody. Při přecházení konferenciéra a zpěváků mezi pravou a levou stranou zde k jistému prostorovému rozlišení došlo.

   A pochopitelně jako u každého nového jevu se začali přít teoretici o tom, jak by se to správně mělo dělat. Úplně "nejsprávněji". Většinou to byli lidé, kteří o šíření zvuku sice dokázali napsat několikapatrové rovnice, ale nerozeznali  zvuk houslí od violy a violu od violoncella a to zase od kontrabasu. Takže jako nejsprávnější způsob snímání určili systém M-S snímání - jeden signál monofonním všesměrovým mikrofonem a druhý mikrofonem s osmičkovou charakteristikou, který snímal levou a pravou stranu. Chtěl-li někdo čisté mono, použil první kanál, na stereo se oba signály zkombinovaly v maticové trafojednotce, která dala "do pořádku" fáze a úrovně a z ní vyšel klasický X-Y stereofonní signál.  Pro "čisté" snímání orchestru se X-Y používá dodnes, ale mikrofony se používají dva stejné, s kardioidní směrovou charakteristikou nasměrované od sebe v úhlu kolem 90° - záleží na jejich směrové charakteristice. 

   Pak se používá systém A - B , kdy mikrofony jsou od sebe prostorově několik metrů vzdálené, ale míří stejným směrem. Používá se na sbory nebo na jiné, "líniové" zdroje zvuku. Systém X-Y je střízlivý, přehledný, "analytický", A-B je zase zase zvukově "bohatý" a "našlapaný". Ale kde kdo stojí příliš přesně určit nejde. Často se  používá kombinace obou způsobů. 

  Ve skutečnosti se hlavně v pop a beatové produkci používá elektrické SPOT stereo, kdy má každý nástroj svůj mikrofon, umístěný co nejblíže zdroji a jeho umístění na stereofonní bázi se řeší až na mixpultu "pan-potem", který v řiditelném poměru rozděluje monofonní signál do obou kanálů. Vzhledem ke způsobu, jak se taková produkce vyrábí - tj. mnohastopé postupné záznamy jednotlivých nástrojů a hlasů, kdy se většina účinkujících ve studiu vlastně nikdy nepotká ani jiný způsob nepřipadá v úvahu. Je to jako pásová výroba - když si takový snímek dáte na dobrá sluchátka, slyšíte izolovanost jednotlivých stop a po několika (desítkách) skladeb obvykle přestanete takovou produkci poslouchat vůbec. 

   Získal jsem před časem dvě "vložky" - mikrofony věhlasné značky Neumann - jednu s charakteristikou "osmičkovou" - tzv. rychlostní a druhou ledvinovou - tlakově-rychlostní. Z takového materiálu lze sestavit buď dva nezávislé mikrofony nebo právě stereomikrofon systému M-S. A jednotlivé kanály (mikrofony) budou mít původní vlastnosti "kardioly" a "osmičky". Kardiola (ledvina)  je nejobvyklejší mikrofon "všeobecného použití" a osmičky se používá třeba pro snímání dialogu dvou lidí nebo menšího sboru při playbacku, kdy podklad, na který se zpívá hraje z reproboxu a nemá být slyšet na nové stopě. Osmička má totiž téměř ideální potlačení signálů, které na mikrofon přicházejí z úhlu 90°.   

Takže: část zpěváků zleva, druhá půlka zprava a reproskříň kolmo na to. Jistěže se to dá dělat i na sluchátka (při dvacetičlenném sboru je to ale už docela hutné "hadí hnízdo" z přívodů ke sluchátkům),  polovina lidí chce slyšet podklad bez zpěvu, polovina se zpěvem a polovina z té poloviny tam chce slyšet jen sebe sama. Takže se s takovým "sborečkem" zvukař docela zabaví.

   M-S  systém jsou vlastně dva mikrofony a stereosignál se z nich vytváří až pak. Pokud nahráváte v terénu bez další aparatury, má to jistou (ne)výhodu - v jednom sluchátku slyšíte vše mono a v druhém jen stranový signál. Pokud máte v plenéru nějaký zdroj rušivého zvuku (traktor na protějším kopci např.,) můžete natočením "osmičku" ten zvuk téměř dokonale eliminovat. Pokud je třeba stereofonního "obrazu", pak v editoru podle potřeby přidáváte mono signál až do kýženého kompromisu. Šířku stereo báze máte v editoru pak "na knoflíku" a můžete zkoušet najít optimum. Moderní digitální editory navíc umožňují veškerém kombinace hlasitosti, fáze i barvy zaznamenaných signálů, takže příležitost "ke hraní si" je obrovská. 

   Neumann jsou navíc vložky "velkoplošné" a i při průměrném šumu předzesilovacího FET-u mají odstup šumu od signálu o cca 10 dB větší, než vložky používané běžně.  A to je při "lovu" tichých zvuků dost podstatná věc.

   Původně jsem uvažoval o výrobě "plnohodnotného" kondenzátorového mikrofonu s předzesilovačem, budičem trafa, symetrizačním trafem na výstupu a s výrobou polarizačního napětí pro vložku klasickým způsobem - vf. měničem. Jenže pak jsem vyměnil "nahrávátko" za jiné a to vstup P- 48 pro fantomem napájené mikrofony nemá.  Takže jsem nakonec (po několika dnech úvah) zvolil zapojení FET-u s otevřeným kolektorem, jednoduché, skoro bez součástek. Pro nahrávátka se jeví takové zapojení jako klasický elektretový mikrofon a napájený je z přímo nahrávátka napětím 1,5- 9V =. Jiného napájení netřeba 

   Zbývalo vyřešit polarizační napětí 45 - 70 V pro membránu. Tohle napětí nemá žádný odběr. Napadlo mě koupit 22 ks  3V knoflíkových baterek (usmlouval jsem u Vietnamce výraznou množstevní slevu) a ty sestavit do sloupce, který má na výstupu 66V =. Protože odběr je opravdu 0,000  uA, vydrží v mikrofonu až do konce své životnosti. Podle mé zkušeností nejméně 10 let.

   Protože se znám a vím, že by funkční zapojení mikrofonu "na prkénku" vydrželo (při mé lenosti) dlouho a že bych možná s tím "prkénkem" chodil i nahrávat, začal jsem nakreslením "centroplánu" M-S mikrofonu a zadáním jeho výroby malé firmičce FRESO. Čekal jsem, že si tu "jednokusovou sérii" na NC strojích mastně zaplatím, ale majitel pan Krupa mi účtoval částku příjemně nízkou. Takže mechanika mikrofonu existuje, polarizační baterie rovněž a koncem týdne se dám do zkoušení. 

   Až budou nějaké výsledky, tenhle článeček doplním, dovyrobím přiměřeně malé PS, pokud to půjde, tak objektivně věc změřím a s takto revitalizovaným  "Mikrosaurem"  vyrazím ven cosi natáčet..  A taky zkusím natočit tímto nejklasičtějším způsobem i nějakou operu - až se nějaká bude zkoušet.  

   Ale pro natáčení v plenéru mě ještě čeká výroba Windschutzu - drátěného koše, potaženého dvojitou punčochovinou.

Už jsme jich pár vyráběli v Ústavu (existují sice k dodání i hotové, ale cena byla opravdu  nekřesťanská:  +/- stejná, jako cena mikrofonu. Nechutné!

Zdá se, že opravdu patřím do "Jurského parku". Najděte si historii techniky rok 1956 - to jsem poprvé viděl televizi. Inscenaci "Císařův slavík". Když jsem se v srpnu roku 1970 vrátil z vojny, montoval jsem našim do televizoru II. program. A můj syn už měl pár roků, když jsme se se ženou zmohli na malý barevný televizorek. Ruský.  Naše TVP tehdy jednak nebyly k dostání, byla to tzv. "podpultovka", jednak byly drahé.  

Ví vůbec ještě někdo, co to je podpultovka?

To bude (někdy) pokračovat....