čtvrtek 3. května 2018

Můj první magnetofon

Tenhle kousek bude důvěrně znát Astra. Stříhací Jansen.


  Magnetofony už svoji roli dohrály. Máme dneska záznamy digitální, milionkrát kopírovatelné bez ztráty kvality. Na malinké flešce je místo na celý archív zvukových záznamů, který by kdysi zabral několik místností. Poprvé jsem si to uvědomil., když jsme digitalizovali celý páskový archiv divadla. Z místnosti se třemi velkými festovními železnými regály (dřevěné by tu váhu pásků neunesly) vznikl po roční práci dvou lidí sloupec CD asi dva metry dlouhý se záznamem v mp3, celkem 192 "duhových koleček". Menší kufr. Dneska to množství dat vejde na harddisk velikosti tabatěrky. Asi 2,5 TB. 


   A přece pamatuji doby, kdy magnetofon  byl jedinečným a jediným použitelným prostředkem pro posunutí zvuku v čase, v jeho "zakonzervování".  Taky se kdysi dávno hrálo v rádiu "z konzervy" - ať už gramofonu nebo modernějšího magnetofonu.


    Můj táta tehdy po válce pracoval v divadle jako osvětlovač. Ve smlouvě, rukou psané, měl uvedeno, že je "osvětlovač s povinností pouštět gramofón". Tedy vlastně první divadelní zvukař. Měl v takové překližkové boudě na levé straně jeviště za oponou k dispozici nejen dvoutalířový gramofon s rychlostí 78 otáček (LP ještě nebyly) a rycí stroj na rytí šelakových desek, ale dokonce dva magnetofony od ostravské firmy Remiáš*. Byli to dva bratři, jeden byl jemný mechanik a druhý opravář radiopřijímačů - tedy dokonalá kombinace pro výrobu magnetofonů. Vyráběli na koleně magnetofony s rychlostí pásku 76,2 cm sec, ale na unášeče bylo možno nasadit jen malé kotouče s 550 metry pásku. Takže nejdelší záznam  mohl mít asi dvanáct minut, pak se musel vyměnit pásek. Tehdy byla Ostrava na špici technického pokroku. Považte - dva magnetofony v jednom  divadle - dalo se dokonce kopírovat z jednoho na druhý. 
  

   Po válce byly magnetofony velkou vzácností i v rozhlase - vyráběli je jen v jedné fabrice v Berlíně - firma Sander&Jansen. Typ SJ 100 s rychlostí 76 cm/sec. kdy kilometr pásku stačil na 20 minut záznamu, nebo, když se odmontovala převlečná pohonná kladka, se sníženou rychlostí 38,1 cm/sec. kdy kilometr pásku stačil na dvojnásobnou dobu. Pochopitelně mono - o stereu se tenkrát nic nevědělo. S těmi jsem začínal svou profesionální kariéru. Čtyřicet kilo poctivého železa, tři silné motory jak z pračky, velké to bylo jako lednička.

   V neprofesionální sféře to bylo ještě poněkud horší. V roce tuším 1959 se teprve začaly vyrábět magnetofony pro běžné uživatele, tzv. kufříkové. Sonet ANP 201 (posléze Sonet duo ANP 210) a Supraphon MF2, který uměl přehrávat dvěma směry. Stály poměrně dost peněz a naši přitom vycházeli jen tak tak, od výplaty k výplatě. O koupi něčeho tak zbytečného jako je magnetofon nemohlo být ani řeči. Dost na tom, že táta utrácel "spousty peněz" za fotoaparát a filmovou kameru 8 mm - z bazaru.

   Ale táta mi ukázal v divadle ty kouzelné stroje, kde které se dal nahrát hlas nebo hudba a zase pustit a chtěl jsem  mít doma cosi podobného.  Takže nezbylo, než se pokusit nějaký magnetofon vyrobit. Táta donesl kus modré překližky, sehnal elektromotorek z gramofonu s rychlostí 78 otáček za minutu a začali jsme vyrábět. 

   Nejdřív magnetofonové hlavy, Z malého permaloyového trafa jsme vzali plechy, vystříhali do žádoucího tvaru a  slepili. Na kostřičku se navinulo vinutí, pak se dvě stejné půlky hlavy pečlivě zabrousily a a slepily přes tenkou měděnou fólii k sobě, zabrousilo a vyleštilo se čelo a pak už se jen čekalo, jestli to bude nějak hrát. 

   Mechanika byla jednoduchá - protože pro  rychlost 76 cm/sec při 78 otáčkách za minutu vycházel průměr pohonné kladky kolem 12 cm nebylo možno použít přítlačné kladky - při malém přítlaku to špatně posouvalo pásek, při větší pak zastavovalo motor. Byl tedy zvolen pohon omega opásáním, se dvěma pomocnými otočnými kladkami. Pod pohonnou kladkou byla ještě řemenička, které pomocí jemné ocelové spirálky poháněla unašeč pro pravou cívku, na kterou se pásek navíjel při nahrávání nebo přehrávání. Zpětné převíjení jsme vyřešili tak, že se pásek sundal a na převíječce filmů převinul zpět. 

   Nakonec jsme na pomocný panel namontovali pracně vyrobenou hlavu a připojili k zesilovači. Táta donesl z divadla nahraný pásek a ze starého lampového rádia, které se používalo jako zesilovač se ozval slabý, ale zřetelný hlas. To bylo první vítězství.

   Museli jsme přistavět jednostupňový předzesilovač s elektronkou EF22 ve stínícím krytu z pocínovaného konzervového plechu. A zavést základní korekci, - 6dB/okt., protože to pochopitelně hrálo jen ve výškách. Nakonec se dala poslouchat i hudba, nahraná v divadle.

  Nastal problém, jak to divné zařízeni na modré překližce z nějakého zbytku dekorace naučit nahrávat. V jedné německé knížce jsme našli schema, jak hlavu připojit ke koncové elektronce EBL21. Připojili, naladili rádio - a nahrávalo to - ale šíleně zkresleně. Zkoušeli jsme předmagnetizaci stejnosměrným proudem, ale nějak o nevedlo k cíli - šumělo to a navíc to zmagnetovalo hlavu, takže se před reprodukcí vždycky musela odmagnetovávat tlumivkou. V téže knížce byl popsán i způsob vysokofrekvenční předmagnetizace, takže jsme z další lampy EF22 postavili generátor cca 40 kHz a přivedli k hlavě. A stal se zázrak - záznam byl čistý, vlastně stejný, jako když jsme ho poslouchali při nahrávání.

   Pak se už jen vylepšovalo. Další EF22 byla použita jako mikrofonní předzesilovač, aby se dalo nahrávat i něco jiného než program rádia, připojilo se magické oko jako indikátor modulace, udělalo odpojování reproduktoru při nahrávání, aby se mohl používat mikrofon bez houkání, přidal přepínač nahrávání - reprodukce, aby se nemuselo přepojovat tolik šňůr...

   A byl tady použitelný magnetofon, Vracení pásku bylo sice poněkud primitivní, celé zařízení se nejdřív muselo složitě sestavit na stole v kuchyni, základní deska podložit třemi hraničkami knížek aby vůbec stálo, ale měli jsme vlastní magnetofon

   K zabudování do nějaké skříňky už nikdy nedošlo. Táta časem odešel z divadla k firmě IBM, finanční situace se tím trochu zlepšila a koupili jsme si německý kufříkový magnetofon KB 100. Začal jsem sbírat různé kuriózní nahrávky, pak jsem si koupil bateriový magnetofon Stuzzi a natáčel venku zvuky a...  

   Všechny ty omyly a neznalosti jsem ale nakonec zúročil, když jsem začal dělat zvukařinu profesionálně. Věděl jsem přesně "o co jde". Co si sám osaháš je mnohem lepší škola, než jakékoliv  knížky..





=======


  Když jsem před mnoha léty likvidoval byt po mém tátovi, narazil jsem na tu modrou překližku s namontovaným motorkem do gramofonu - a bylo mi z toho tak nějak smutno. 
Táta už není -  a dětství taky dávno pryč. 

A je mi z toho trošku smutno i teď.   





*/ Firmu Remiáš pochopitelně brzy zakázali. S jedním z bratrů, radiomechanikem jsem na konci šedesátých let dokonce mluvil. Už to byl hodně starý pán - asi jako já dneska - ale naprosto orientovaný v moderní technice. Což já bohužel nejsem.


======================================


Poznámka mimo mísu

   Komerční magneťáky kolem roku 1965 vystartovaly s vývojem rychle dopředu, dokonce i u nás. Řada B3, B4, nepovedená řada B5... Už bé trojka uměla s přídavným zesilovačem dělat multirecording. Philipps RK 66 to už uměl docela dobře - pokud se použil kvalitní a nevytahaný pásek. Dokonce jeden  kytarista z Brna, Otakar Olšaník, na něm pořizoval mnohastopé záznamy své vlastní hry byla to doba "Orange expressu" a podobných kousků.  Brali mu to do rádia a dost často vysílali. 
Jenom ten šum, nejisté výšky držené "na korekcích" a drop-outy způsobovaly, že profíci zůstávali u rychlosti 38,1 cm/sec. 

===


   Měli hned po SJ 100 maďarské napodobeniny Studeru STM 210-b. Byly stereo, měly 38.1 a 19.05 a feritové hlavy, takže se tak rychle neošoupávaly. 
STM 224 dokonce byl čtyřstopý a spolu se stojanem DOLBY A bylo  možno pořizovat technicky slušné snímky, o nic horší než pražské rádio. Měli jsme je dlouho, tuším  1973 - 1991. 

Pak už nastoupily minidisky a DAT-ky a nastala doba digitální... 


21 komentářů:

  1. Kocoure, vyhrkly mi slzičky vzpomínek. Byly to roky mojí radosti z práce, i když jsem i ty nejlepší věci považovala za pouhou sodovku, která sice osvěží, ale rychle vyšumí. V éteru to všechno pořád lítá...myslím nejspíš ale jen vesmír svojí hlavy.
    U toho stroje jsem prožila hodiny až týdny práce při střihání reportáží. Byla to nádherná doba - sice 4O let v prostředí, kde jsme museli dávat bacha na každé slovo, ale bylo to pro lidi, a kdo chtěl slyšet, slyšel i naše odhodlání nevzdat to a zdrhnout za kopečky. Považuju celé svoje pracovní období v životě za nejkrásnější. Čtyřicet let. Všichni jsme se učili, pod zostřeným dozorem, zmákla jsem snad všechny profese, co v rádiu jsou - kromě elektrotechnických. :-) Vyzkoušela jsem a naučila se všechno, co bylo třeba v tu danou chvíli vědět, věděla jsem, jak konat při tějakém technickém průšvihu při živém vysílání, přišla jsem i o žlučník, který nevydržel ten nápor na nervy a "kariéru" jsem skončila s rakovinou. Odevzdala jsem všechy síly a odnesla jsem to chorobou. Zatím tu ale pořád ještě jsem a užívám si důchodu a radostí ze života.
    Díky za pěkný povídání, Kocoure. Pozvedlo mě na duchu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Říkal jsem si, že to není ani tak moc o technice ale o nostalgii. [;>)
      A odevzdávat ostatním, všechno co umím a mohu? To už se nenosí. Nebo možná není co odevzdávat. Ale - ani já se nestydím za to, co jsem dělal a jak jsem to dělal.
      Dělám teď jednou týdně takovou malou "závodní školu práce" pro mladé zvukaře. Myslel jsem, že je to nebude bavit, že se budou snažit nějak přetrpět to dvouhodinové cintání staříka jak se to dělalo a pořád dá dělat jednoduše.

      Ale byl jsem nesmírně (a příjemně) překvapený, že je to fakt zajímá a že na ty dvě hodinky chodí. Ono to je totiž nepovinné - s tím jsem taky do toho šel.

      Vymazat
    2. Častěji než bychom všichni rádi prostě není co odevzdávat.

      Vymazat
    3. Ačkoliv by se mohlo zdát, že si teď protiřečím - napsal jsem v poznámce pod čarou, že kritizovat překlepy v diskusi je pitomost - k jednomu malému "překlepu", který jste, paní Astro, ve svém příspěvku udělala, bych rád přidal malou poznámku.

      Míním tím těch "4O let" a napsal jsem úmyslně překlepu v uvozovkách, protože to není překlep, ale zvyk někoho, kdo začínal psát na mechanických psacích strojích, kde pro úsporu klapek nula nebyla a nahrazovala se velkým O. I z takových maličkostí se dá usuzovat na přibližný věk pisatele (protože na věk dámy se slušně vychovaný muž nikdy neptá)

      Hezkou neděli vám, paní Astro, přeje amatérský typograf a korektor (tyto dvě profese k sobě tak trochu patří a korektor si musí všímat i maličkostí)

      Vymazat
  2. V éteru to všechno pořád letí dál a dál, Astro. 300 000 kilometrů za sekundu. Už to dorazilo k několika nejbližším hvězdám. Možná že tam jsou obyvatelné planety a snad i nějací Proximáci, co znají rádio - a teď marně dumají, co to všechno má znamenat. [;>D)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, ale to je jen legrace. Ten vesmír.
      A to mě těší, že na to zvukařství kluci chodí rádi a že je to baví. To je pěkná cesta k pěkné práci. Hned bych se to šla taky učit. Ale mně by to bylo teď už na nic.

      Vymazat
    2. Astro, není to legrace, nevím z hlavy, které všechny, ale mnohé existující radiové frekvence se Země prostě a jednoduše nedrží ale naopak nezadržitelně a s potěšením odfrčí směrem ze Země do vesmíru. Má-li je tam kdo a čím zachytit, je klidně možné, že to udělá a bude se upřímně podivovat nějaké hloupé reklamně až ten signál rozkóduje, což když už ho bude umět zachytit a zaznamenat nebude až tak nemožné, ale spíš pravděpodobné.

      Vymazat
  3. Díky za krásný článek, rád se dívám na bytelné, poctivě vyrobené a nijak nečasované výrobky z dob mého mládí, nebo i dob přede mnou. I ten váš technologický pokrok dosažený v domácích podmínkách je zajímavý, velice. Krásně se to čte.

    Kocoure, že se lidi se zajímají o starší auta, lodě, letadla a parní lokomotivy a další dřívější dopravní prostředky a udržují je, provozují a tak, to se ví, to není nic překvapujícího ani nového. Možná, že ale budeš aspoň trochu překvapený, když se dozvíš, že lidi sbírají a udržují i starší elektroniku. Existuje poměrně slušně velká obec fandů starých dobrých osmibitových počítadel, viz:

    http://www.bytefest.cz

    A tito nejsou ani zdaleka jediní. Na Youtube lze například nalézt videa, kde je vidět, že se provozují staré sálové počítače fy IBM a mají tam k ním například i páskové jednotky a to jsou strojovny, tak asi 4 x větší, než pořádná automatická pračka a motory a pohony jsou mohutné a navíc je tam vzduchotechnika, která drží ty pásky ve správném místě a tvaru.

    A když se vrátíme k magneťákům, tak zrovna nedávno jsem viděl jednoho známého z mládí pohrávat si s páskovým Revoxem, hrál pořád hezky a vypadal, že je v dobrém stavu. Myslím, že se pořád ještě dají nějaké sehnat a že to není až tak těžké, jen je to nákladné, jsou to totiž hračky pro velký kluky :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Draku, já jsem jeden z těch bláznů, i když v mírném stavu. Omlouvám se předem ostatním za trochu technického žargonu.

      - síťový hub IBM 8245, kdybych vyčistil všechny kontakty, fungovalo by všech 12 vstupů/výstupů, takhle jen 8. Používám občas, když potřebuji odchytit provoz mezi dvěma počítadly (víš sám, že běžný switch se na to nehodí, a než bych ho přeprogramoval, je jednodušší zapnout tohle)

      - IBM RISC System/6000 250 (nejnižší model) ten jsem zatím ještě nerozchodil, není čas

      - Diskové pole Dell PowerVault 715N. Pracuje se na tom, aby se tam daly vložit 4 SATA disky, totiž hledám jen 4 převodníky IDE/SATA dostatečně malé, aby tam vlezly

      a spousta dalšího "starého železa". Jak říkám, blázen.

      Vymazat
    2. No jo, Draku, "necukací", tedy vyrovnávací smyčky, aby se pásek před čtecí hlavou necukal nebo nepřetrhl, držené ve správném tvaru odsáváním vzduchu, aby jim nic nebránilo, když se po rozběhu pásku zkracovaly. Kocour bude znát ve stejné funkci odpružené kladky.

      Co jsem se s nimi natrápil. To jsem si říkal "Mládí (skoro) pryč a do důchodu daleko". Teď už je to všechno v p...ryč a zbyly jen vzpomínky.

      Vymazat
  4. Úžasné. Úžasný táta, úžasní lidé.

    OdpovědětVymazat
  5. Rád si prohlížím staré radiopřijímače, ještě z klasické doby, světové příjímače...
    Jenže co naplat, když tehdejší vysílání na tom nechytím...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To sice ne Schumi,
      je už desítky světelných let daleko od Země a zatím ho nikdo nezachytil a neposlal zpátky jako ve filmu Kontakt, ale existují záznamy.
      Na pásku, na deskách, na Blatnerfonech i na voskových válečcích.
      Mají obrovské kouzlo. Aspoň pro mě. Největší, když je mohu poslouchat na původních strojích. Ale to už je čím dál tím obtížnější.

      P.S.: Našel jsem několik hodin záznamů z veřejných schůzí v divadle v roce 1989. Kdybych je zveřejnil, byla by to velká nepříjemnost pro mnohé. To je právě nebazpečí. Přenos vyslovených myšlenek v čase.

      Vymazat
    2. V žádném, ani imaginárním případě nemám žádné, ani imaginární zvukové záznamy ničeho co nemám.
      K věci, mám problém s uchováním záloh, již jsem přišel o záznamy a to střídavě na CD, DVD, FLASH D, i HD, RŮZNÉ KARTY, zachránila mne paranoia (o Cloud computing mi nehovořte) stejných záloh na různá média. Už mne to ….., no, stárnu a špatně se hledám. Nemáte něco „univerzálního“? Rada nad zlato je asi na všechno se…. vystřel a zapomeň. Nebo se pletu?
      Prach jsi, v prach se…
      Ale probírat staré fotky z krabice od bot je stejně nejlepší.
      4P

      Vymazat
    3. Binárně vytesat do žulové desky EK, aspoň třikrát, a rozvézt po celé Zeměkouli. Na poušť, na klidné mořské dno a třeba někam na Měsíc.

      Ovšem chce to to údernou leč jednoduchou myšlenku a opravdu dost peněz aby to stálo za to.

      Jinak: obnovování poškozených archivů je hnusná práce, poslední pokus je úložiště v RAID a ve dvou budovách a paraleně vypálené na dlouhoživotní DVD. Prý nejméně 100 let. Tak tohle tvrzení si neověří ani mí vnuci. Ale zmizelo už tolik historických faktů a artefaktů, že ztráta dalších nijak viditelně neovlivní běh světa.

      Vymazat
    4. Velmi zajímavý způsob uchování informací, tentokrát na biologické bázi, popsal na svém blogu pan doktor A. S. Pergill. Podstata: zakódovat do DNA živého organismu - informace přetrvá dokud organismus nebo jeho potomci žijí. Než bych to tady neumětelsky popisoval, kdo má zájem, běžte si to přečíst.

      http://upergilla.blogspot.it/2013/06/podepsano-prezidentovym-hnisem.html

      Pan doktor je velice chytrý pán. Celý jeho blog stojí za přečtení. I jeho knížky (pro ty, kdo mají rádi žánr Fantasy a Sci-fi, ale ti už ho asi znají). Jeho pravou identitu vám stýček Google odhalí na jeden klik. Stačí se ho zeptat na "A S Pergill")

      Vymazat
    5. Odhalování identit je ale kažením hry, Vladimíre.

      Vymazat
    6. Vím, ale neodhalil jsem ji já, ale strýček Google. Ostatně pan doktor se ve veřejném prostoru pohybuje jak pod přezdívkou, tak i pod svým občanským jménem a jejich spojení není žádným velkým tajemstvím. Např. identitu pana herce Jinřicha Plachty nám také na jeden klik Wikipedie odhalí.

      Jiné by bylo, kdyby byl kdokoli znám jen pod svou přezdívkou. V takovém případě bych si nedovolil napsat, kdo to je, v tom s tebou naprosto souhlasím.

      Vymazat
  6. http://interfona.wz.cz/mp3/Poulsenuv%20zaznam%20na%20drat.mp3

    OdpovědětVymazat
  7. Skladuji dva restaurované magnetofony Philips, 4000 řady- jeden má vestavěný i zesilovač a reproduktory, druhý je jenom tapedeck.
    Dúvodem je zachráněný magnetofonový pásek s nahrávkami ze srpna 1968. Koupené magnetofony však nebyly funkční, po rozebrání krytů jsem zíral- z Philipsových gumových řemínků byla jenom žvýkačka, nalepená na všech kolech a osách. Několik dní jsem ten svinčík rozpouštěl benzolem a vytíral papírky, namotanými na pinzetu, než jsem byl s očistou spokojen. Naštěstí jsem "dědil" po zrušené dílně množství různých řemínků, našel jsem ty správné rozměry a japonské gumičky jsou i po dvaceti letech jako nové. Samozřejmě následoval pocit hrdosti, že jsem to zvládl, když se z té bedničky ozvala písníčka "přejdi Jordán, řeku všech nadějí" vrátil jsem se na chvíli do té atmosféry tajného čs. rozhlasu, obrovského, ale marného vypětí národa.
    Mám také zakonzervovaný gramofon Dual, poslední typ, který měl i 78 otáček, 45 a 33. Jeho výhoda je, že má vestavěný zesilovač, ještě s germániovými tranzistory, ty byly už 1970 pasé. Asi 30 kilo starých desek ze 70 let, ale všecko klasika, stále ještě, přes několik stěhování, na hájovně skladuji.
    Staré věci miluji, třeba i rádio Kongres jsem si zrestauroval, r.v. podle razítek uvnitř 1947 a v dílně si občas ten pražský (vlastně Liblický) vysílač na střední vlně poslechnu- zvuk se mi zdá lepší, než z mé HiFi kombinace Kenwood z r. 1975, ta je už silikonová, ale má ještě mohutný otočný kondenzátor. Jako odborník oceňuji linearitu mechanického ladění. Vývoj jde dál, už ani rádio s anténou nepotřebujeme, jede to přes internet. Ale my, staříci, si rádi pohlédneme na přístroje, na které jsme v dobách, kdy byly nové, neměli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, překrásné staré stroje. Nostalgie - jistě, ale pracovat se už na nich moc nedá.
      I když - už před pár lety jsem byl "king", když jsem Jarkovi Nohavicovi zachraňoval jeho staré rozhlasové nahrávky. Na ReVoxu A77, který ovšem neměl 38,1 a tak bylo třeba v editoru věc posunout o oktávu výš a opravit korekci, která na 19,05 pochopitelně neseděla. Povedlo se.
      [;>))

      Vymazat

Tohle je filiálka Útulny a platí tu stejná pravidla. Až na to, že tu se o politice a podobných věcech bavit nebudeme.