Můj první magnetofon

Tenhle kousek bude důvěrně znát Astra. Stříhací Jansen.

  Magnetofony už svoji roli dohrály. Máme dneska záznamy digitální, milionkrát kopírovatelné bez ztráty kvality. Na malinké flešce je místo na celý archív zvukových záznamů, který by kdysi zabral několik místností. Poprvé jsem si to uvědomil., když jsme digitalizovali celý páskový archiv divadla. Z místnosti se třemi velkými festovními železnými regály (dřevěné by tu váhu pásků neunesly) vznikl po roční práci dvou lidí sloupec CD asi dva metry dlouhý se záznamem v mp3, celkem 192 "duhových koleček". Menší kufr. Dneska to množství dat vejde na harddisk velikosti tabatěrky. Asi 2,5 TB. 

   A přece pamatuji doby, kdy magnetofon  byl jedinečným a jediným použitelným prostředkem pro posunutí zvuku v čase, v jeho "zakonzervování".  Taky se kdysi dávno hrálo v rádiu "z konzervy" - ať už gramofonu nebo modernějšího magnetofonu.

    Můj táta tehdy po válce pracoval v divadle jako osvětlovač. Ve smlouvě, rukou psané, měl uvedeno, že je "osvětlovač s povinností pouštět gramofón". Tedy vlastně první divadelní zvukař. Měl v takové překližkové boudě na levé straně jeviště za oponou k dispozici nejen dvoutalířový gramofon s rychlostí 78 otáček (LP ještě nebyly) a rycí stroj na rytí šelakových desek, ale dokonce dva magnetofony od ostravské firmy Remiáš*. Byli to dva bratři, jeden byl jemný mechanik a druhý opravář radiopřijímačů - tedy dokonalá kombinace pro výrobu magnetofonů. Vyráběli na koleně magnetofony s rychlostí pásku 76,2 cm sec, ale na unášeče bylo možno nasadit jen malé kotouče s 550 metry pásku. Takže nejdelší záznam  mohl mít asi dvanáct minut, pak se musel vyměnit pásek. Tehdy byla Ostrava na špici technického pokroku. Považte - dva magnetofony v jednom  divadle - dalo se dokonce kopírovat z jednoho na druhý. 

  

   Po válce byly magnetofony velkou vzácností i v rozhlase - vyráběli je jen v jedné fabrice v Berlíně - firma Sander&Jansen. Typ SJ 100 s rychlostí 76 cm/sec. kdy kilometr pásku stačil na 20 minut záznamu, nebo, když se odmontovala převlečná pohonná kladka, se sníženou rychlostí 38,1 cm/sec. kdy kilometr pásku stačil na dvojnásobnou dobu. Pochopitelně mono - o stereu se tenkrát nic nevědělo. S těmi jsem začínal svou profesionální kariéru. Čtyřicet kilo poctivého železa, tři silné motory jak z pračky, velké to bylo jako lednička.

   V neprofesionální sféře to bylo ještě poněkud horší. V roce tuším 1959 se teprve začaly vyrábět magnetofony pro běžné uživatele, tzv. kufříkové. Sonet ANP 201 (posléze Sonet duo ANP 210) a Supraphon MF2, který uměl přehrávat dvěma směry. Stály poměrně dost peněz a naši přitom vycházeli jen tak tak, od výplaty k výplatě. O koupi něčeho tak zbytečného jako je magnetofon nemohlo být ani řeči. Dost na tom, že táta utrácel "spousty peněz" za fotoaparát a filmovou kameru 8 mm - z bazaru.

   Ale táta mi ukázal v divadle ty kouzelné stroje, kde které se dal nahrát hlas nebo hudba a zase pustit a chtěl jsem  mít doma cosi podobného.  Takže nezbylo, než se pokusit nějaký magnetofon vyrobit. Táta donesl kus modré překližky, sehnal elektromotorek z gramofonu s rychlostí 78 otáček za minutu a začali jsme vyrábět. 

   Nejdřív magnetofonové hlavy, Z malého permaloyového trafa jsme vzali plechy, vystříhali do žádoucího tvaru a  slepili. Na kostřičku se navinulo vinutí, pak se dvě stejné půlky hlavy pečlivě zabrousily a a slepily přes tenkou měděnou fólii k sobě, zabrousilo a vyleštilo se čelo a pak už se jen čekalo, jestli to bude nějak hrát. 

   Mechanika byla jednoduchá - protože pro  rychlost 76 cm/sec při 78 otáčkách za minutu vycházel průměr pohonné kladky kolem 12 cm nebylo možno použít přítlačné kladky - při malém přítlaku to špatně posouvalo pásek, při větší pak zastavovalo motor. Byl tedy zvolen pohon omega opásáním, se dvěma pomocnými otočnými kladkami. Pod pohonnou kladkou byla ještě řemenička, které pomocí jemné ocelové spirálky poháněla unašeč pro pravou cívku, na kterou se pásek navíjel při nahrávání nebo přehrávání. Zpětné převíjení jsme vyřešili tak, že se pásek sundal a na převíječce filmů převinul zpět. 

   Nakonec jsme na pomocný panel namontovali pracně vyrobenou hlavu a připojili k zesilovači. Táta donesl z divadla nahraný pásek a ze starého lampového rádia, které se používalo jako zesilovač se ozval slabý, ale zřetelný hlas. To bylo první vítězství.

   Museli jsme přistavět jednostupňový předzesilovač s elektronkou EF22 ve stínícím krytu z pocínovaného konzervového plechu. A zavést základní korekci, - 6dB/okt., protože to pochopitelně hrálo jen ve výškách. Nakonec se dala poslouchat i hudba, nahraná v divadle.

  Nastal problém, jak to divné zařízeni na modré překližce z nějakého zbytku dekorace naučit nahrávat. V jedné německé knížce jsme našli schema, jak hlavu připojit ke koncové elektronce EBL21. Připojili, naladili rádio - a nahrávalo to - ale šíleně zkresleně. Zkoušeli jsme předmagnetizaci stejnosměrným proudem, ale nějak o nevedlo k cíli - šumělo to a navíc to zmagnetovalo hlavu, takže se před reprodukcí vždycky musela odmagnetovávat tlumivkou. V téže knížce byl popsán i způsob vysokofrekvenční předmagnetizace, takže jsme z další lampy EF22 postavili generátor cca 40 kHz a přivedli k hlavě. A stal se zázrak - záznam byl čistý, vlastně stejný, jako když jsme ho poslouchali při nahrávání.

   Pak se už jen vylepšovalo. Další EF22 byla použita jako mikrofonní předzesilovač, aby se dalo nahrávat i něco jiného než program rádia, připojilo se magické oko jako indikátor modulace, udělalo odpojování reproduktoru při nahrávání, aby se mohl používat mikrofon bez houkání, přidal přepínač nahrávání - reprodukce, aby se nemuselo přepojovat tolik šňůr...

   A byl tady použitelný magnetofon, Vracení pásku bylo sice poněkud primitivní, celé zařízení se nejdřív muselo složitě sestavit na stole v kuchyni, základní deska podložit třemi hraničkami knížek aby vůbec stálo, ale měli jsme vlastní magnetofon. 

   K zabudování do nějaké skříňky už nikdy nedošlo. Táta časem odešel z divadla k firmě IBM, finanční situace se tím trochu zlepšila a koupili jsme si německý kufříkový magnetofon KB 100. Začal jsem sbírat různé kuriózní nahrávky, pak jsem si koupil bateriový magnetofon Stuzzi a natáčel venku zvuky a...  

   Všechny ty omyly a neznalosti jsem ale nakonec zúročil, když jsem začal dělat zvukařinu profesionálně. Věděl jsem přesně "o co jde". Co si sám osaháš je mnohem lepší škola, než jakékoliv  knížky..

=======

  Když jsem před mnoha léty likvidoval byt po mém tátovi, narazil jsem na tu modrou překližku s namontovaným motorkem do gramofonu - a bylo mi z toho tak nějak smutno. 

Táta už není -  a dětství taky dávno pryč. 

A je mi z toho trošku smutno i teď.   

*/ Firmu Remiáš pochopitelně brzy zakázali. S jedním z bratrů, radiomechanikem jsem na konci šedesátých let dokonce mluvil. Už to byl hodně starý pán - asi jako já dneska - ale naprosto orientovaný v moderní technice. Což já bohužel nejsem.

======================================

Poznámka mimo mísu

   Komerční magneťáky kolem roku 1965 vystartovaly s vývojem rychle dopředu, dokonce i u nás. Řada B3, B4, nepovedená řada B5... Už bé trojka uměla s přídavným zesilovačem dělat multirecording. Philipps RK 66 to už uměl docela dobře - pokud se použil kvalitní a nevytahaný pásek. Dokonce jeden  kytarista z Brna, Otakar Olšaník, na něm pořizoval mnohastopé záznamy své vlastní hry byla to doba "Orange expressu" a podobných kousků.  Brali mu to do rádia a dost často vysílali. 
Jenom ten šum, nejisté výšky držené "na korekcích" a drop-outy způsobovaly, že profíci zůstávali u rychlosti 38,1 cm/sec. 

===

   Měli hned po SJ 100 maďarské napodobeniny Studeru STM 210-b. Byly stereo, měly 38.1 a 19.05 a feritové hlavy, takže se tak rychle neošoupávaly. 

STM 224 dokonce byl čtyřstopý a spolu se stojanem DOLBY A bylo  možno pořizovat technicky slušné snímky, o nic horší než pražské rádio. Měli jsme je dlouho, tuším  1973 - 1991. 

Pak už nastoupily minidisky a DAT-ky a nastala doba digitální...