Gramofonování II.

Pokračování never-end historie

Neexistuje na světě věc, která by se nedala aspoň trošku vylepšit. Snad kromě páky jednozvratné. Takže kolega ve zbrani Schumacher (v bastlení, ne v profesi), ještě nedávno tak nadšený svým Hi End-ovým gramofonem usoudil, že nastal čas na změnu.

Gramofonování

Aneb Vánoce trochu úplně jinak

   Vánoce bastlíře? Ty má, když se mu povede něco postavit nebo vylepšit. (To mi povídejte.) Protože kupodivu není ani tak důležitý výsledek, ten se dá občas koupit - pravda za spoustu peněz -  ale cesta ke kýženímu výsledku. Se všemi těmi dílčími úspěchy, nezdary a  peripetiemi. Čím větší problémy musí bastlíř překonávat, tím větší má nakonec radost. 

Ono to fakt funguje!  

StK

Bez zrcadla: CANON EOS M5

Včera v podvečer to vypadalo dost nebezpečně.

  Tak jsem zase utratil peníze, které jsem si nedávno vydělal. Nikoliv focením, jak jsem si kdysi předsevzal, ale tím, co dělám celý život.

   I kdybych fotil každý den dvanáct hodin, neuživilo by mě to ani náhodou. Potkávám se s bývalou baletkou, nyní profesionální uměleckou fotografkou (vynikající!) a ta mi vysvětlila, že focení samo je tak dvacet procent práce. Zbytek tvoří  PR, hnusně řečeno shánění kšeftů. Takže si focení raději nechám jako zálibu s tím, že tu a tam někdo zatouží mít k něčemu fotku, kterou vytvořím a je ochoten i něco zaplatit.

O vrozené lenosti kocourů

Dneska to nebude ani o focení, ani o zvuku nebo videu. Jen o lenosti.   

  Koupil jsem si rádiem řízený budík z Číny.  Ženě budík, který jsem ji kupoval v devadesátém roce jako horkou novinku (u nás) za spoustu Kčs už tolikrát spadl na zem (většinou za tím byli kocouři), že se moc opravovat nedal. Tlačítka dvakrát měněná, ferritka několikrát  lepená. Tak jsem ženě dal svůj budík, koupený o deset let později a "praštiv se přes kapsu" pořídil jsem si nový, asi tak za 5 USD i s poštovným a balným. 

(Ta cena je nízká asi proto, že čínský kapitalista využívá dětskou práci a ničí životní prostředí.)

Ďábel vězí v detailu

 Každý fotograf to zná. Jdete si jen tak přírodou, městem nebo po ZOO a fotíte. Jeden námět už máte nafoceným, tak se šouráte dál a koukáte kolem, jestli ještě není něco na focení. Aparát po chvilce raději dáte do pouzdra, protože vám v ruce překáží, případně na něho prší. A pouzdro buď nezapnete a riskujete tak vypadnutí relativně drahého aparátu při přelézání nějakých překážek nebo naopak zapnete. V tom druhém případě je téměř jisté, že se do minuty objeví cosi zajímavého, co by bylo záhodno zvěčnit. 

Rozepnete dva zipy, tasíte a  -  a situace zmizí, vážka  odletí, bezďák vás zaregistruje a jde si k vám pro almužnu nebo se jen změní světlo. Takže šup s přístrojem zpátky do brašny a hra začíná znova. 

Gramofon aneb koňmo po dálnici

Tak náš Schmacher si zrekonstruoval gramofon. 

Je príma, když má člověk čas na něco takového. Když to má za koníčka.

   Jistěže mu funguje a je bude to tak krásné, vytáhnout LP z pestrého obalu, opatrně velejemným štětečkem odstranit prach, který se na desku radostně usazuje hned po jejím vytažení, položit desku opatrně na talíř, nasadit přenosku a opatrně, přes vzduchovou pumpičku ji spustit do drážky. Někdy se to povede i bez bouchnutí. Pak se ozve slaboučký šelest a občas jemné lupnutí prasknutí a my čekáme, copak je na desce vyryto. Tedy vylisováno. To je obřad, někdy však s nejistým výsledkem. 

O sekerách, žehličkách a jiných pracovních nástrojích

   Když potřebujete sekeru a nevíte, jakou si koupit, je dobré se zeptat tesaře nebo dřevorubce.  Kdysi se stalo, že ženě definitivně "došla" žehlička ještě z doby socialistické.  I zašla do obchodu, kde ji nabídli spoustu žehliček: s napařováním, bez, s termostatem a všelikými dalšími vymoženostmi. Koupila tedy jednu poměrně drahou a hezkou, kanárkově žlutou  a donesla ji domů. Jenže - jakmile začala žehlit škrobené věci, škrobu se na žehlící ploše velmi zalíbilo, přischl tam a jinak než odbroušením se nehodlal pustit. Když pak časem zčernal, "pouštěl" se zásadně při žehlení věci bílých - třeba ložního prádla nebo košil. Čímž nepravidelně černaly i ony. Vyčistit se to pořádně nedalo.

Monopod a kabelová spoušť

   Když jsem předloni skončil plný úvazek  v našem Ústavu a odešel do částečného důchodu, začal jsem více fotit. Konečně jsem měl čas. Koupil jsem si z uškudlených peněz zrcadlovku CANON D7, pár slušných objektivů: jeden na krajinky  a běžné fotky 17-55 mm, na zvířátka teleobjektiv 70-300 mm a makro - objektiv 100 mm na hmyzáky. A zjistil jsem, že to váží dohromady se stativem skoro deset (!) kilo a nedá se to pořád tahat sebou. Dokonce ani ve speciálním batohu ne. 

   Takže po delším váhání jsem si pořídil ještě ultrazoom LUMIX DMC FZ-200 se zoomem ekvivalentu 25 - 600 mm. A umí i makro.  (Pár měsíců předtím jsem podobný ultrazoom věnoval svému synovi, kterému se taky nechtělo vytrvale tahat zrcadlovku. Přece bych si to nevyžadoval nazpět - když jsem blbej...

Jistě, není to ta kvalita half-frame čipu, ale přístroj stál desetinu toho, co CANON a všechny potřebné objektivy. Vejde mi i s pouzdrem do kufříčku, který stále nosím a váží ani ne půl kila. Takže ho nosím pořád a občas, když a něco zajímavého vidím,  i něco vyfotím. Navíc si ho nosím i do ZOO, protože ohnisko 600 mm spolu se světelností 2,8 dávají docela malou hloubku ostrosti a lze tedy "vyzmizíkovat" jednak mříže před klecí a jednak i pozadí výběhů, které taky nebývá moc fotogenické. 

   Jenže je třeba jít s aparátem až těsně k pletivu. A to je problém - aby návštěvníci ZOO - hlavně děti -  nestrkali prsty do klecí a nepřišli k úrazu, jsou před nimi živé ploty nebo hrazení a s aparátem se dokážete přiblížit těsně k pletivu klece jedině zalomený v pase pod úhlem téměř 90°. Po několika minutách, kdy čekáte, až "zvířák" něco udělá, třeba se přestane k vám točit zády nebo vyleze z poza pařezu toho máte dost - záda začínají bolet a radost z focení se rychle vytrácí. 

Pěkná hůlka na procházku. A v té hůlce stativ skryt!  Starý Kocour vyhrál sázku...