O vrozené lenosti kocourů

Dneska to nebude ani o focení, ani o zvuku nebo videu. Jen o lenosti.   

  Koupil jsem si rádiem řízený budík z Číny.  Ženě budík, který jsem ji kupoval v devadesátém roce jako horkou novinku (u nás) za spoustu Kčs už tolikrát spadl na zem (většinou za tím byli kocouři), že se moc opravovat nedal. Tlačítka dvakrát měněná, ferritka několikrát  lepená. Tak jsem ženě dal svůj budík, koupený o deset let později a "praštiv se přes kapsu" pořídil jsem si nový, asi tak za 5 USD i s poštovným a balným. 

(Ta cena je nízká asi proto, že čínský kapitalista využívá dětskou práci a ničí životní prostředí.)

Ďábel vězí v detailu

 Každý fotograf to zná. Jdete si jen tak přírodou, městem nebo po ZOO a fotíte. Jeden námět už máte nafoceným, tak se šouráte dál a koukáte kolem, jestli ještě není něco na focení. Aparát po chvilce raději dáte do pouzdra, protože vám v ruce překáží, případně na něho prší. A pouzdro buď nezapnete a riskujete tak vypadnutí relativně drahého aparátu při přelézání nějakých překážek nebo naopak zapnete. V tom druhém případě je téměř jisté, že se do minuty objeví cosi zajímavého, co by bylo záhodno zvěčnit. 

Rozepnete dva zipy, tasíte a  -  a situace zmizí, vážka  odletí, bezďák vás zaregistruje a jde si k vám pro almužnu nebo se jen změní světlo. Takže šup s přístrojem zpátky do brašny a hra začíná znova.